3.Chapter • Secret Destiny

4. září 2011 v 18:36 | Vinnie |  FanFiction


Ležela jsem rozpláclá v chatce na kraji všech ostatních,byl večer.Sice jsem tady byla první půlku dne,a už jsem se tady málem ukousala nudou.Nikoho jsem tady nepoznala,kromě příšerně otravné holky,která se mě celý den vyptávala jenom na otázky.Připadalo mi,jako by jsem celý den poslouchala otravného skřehotajícího papouška,kterého slyším ještě teď a nemůžu se jejího hlasu zbavit.Navíc jsem musela poslouchat otravné a hlasité chrápání 'spolubydlící' Jane...


Rozsvítila jsem světýlko,u mé postele a doslova po špičkách jsem došla k Jane,vzala jsem kolík na prádlo,který měla položený u sebe na stolku a přicvakla jsem jí nos,protože bych to už déle nesnesla.A jak jsem zamýšlela tak se taky stalo.Ten otravný zvuk přestal,konečně jsem mohla bez zábran přemýšlet o tom,jak se z téhle všemi zpomenuté díry dostat.Vklouzla jsem do bot a přes ramena jsem si přehodila bundu vyběhla jsem ven a sedla jsem si na schody před chatkou.Fajn,možná šel strach,z těch všech stromů kolem co neustále se sílou větru narážely na okna všech chatek okolo,a z toho že jsem tam byla sama a všude kolem mě byla tma.Z kapsy u kalhot jsem křečovitě vytáhla mobil a v seznamu kontaktů jsem co nejrychleji hledala někoho kdo by byl schopný mě odsud dostat.Pohled se mi zastavil na mé skvělé ''kamarádce'' Lauren,pro kterou jsem byla vždy něco jako sestra,vzor a nejlepší kámoška zároveň.Chvíli to vyzvánělo a dočkala jsem se
''Lauren?!..Potřebuju aby jsi pro mě přijela,jsem kousek od Greentownu..''
Nestihla jsem doříct to co jsem měla na srdci a zatnulo mě,když jsem zjistila,že ten kdo právě poslouchá na druhé straně,je Máma..
,,Mladá,dámo...tak takhle mi ty oplácíš to,že jsem tě chtěla alespoň na chvíli udržet dál od toho všeho a od toho čím si procházím?!...Nic takového..zůstaneš tam,kde jsi,potřebuješ to zlato..mám tě ráda''
Chtěla jsem ještě něco rychle říct,ale už to zavěsila.Naštvaně jsem mrskla s mobilem o zem i když byla nulová šance,že bych ho zrovna teď znova našla.Z mého hlubokého zamyšlením nad ironií,toho že mi máma poprvé po třech letech řekla že mě má ráda,mě vyrušil nějaký zvuk z lesa.Až by se dalo říct že jsem dostala právě ten typ strachu''Nohy na ramena a doběhnout co nejdál to jde'' rychle jsem vlezla do chatky a zabaríkádovala dveře.Ani jsem se neohlížela z okna a schoulila jsem se do postele...po chvíli už jsem se začala sama sobě ztrácet..

Autor: Stihla jsem to celé napsat za pouhých,dvacet minut,což je u mě ta nejrychleji napsaná kapitola povídky v životě :D...Není to nijak moc extra,ale je to narychlo a navíc z té zítřejší školy,taky nic moc skvělého nevymyslím :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama